Šroub s vnitřním šestihranem a kulatou hlavou DIN912 M3-M30/mosaz s polovičním/plným závitem

Vysoce pevné spojovací prvky budou po pozinkování křupavé. Vyžadují zvláštní pozornost.

Vodíkové křehnutí se obvykle vyznačuje opožděným lomem pod tlakem. U automobilových pružin, podložek, šroubů, plechových pružin a dalších pozinkovaných dílů se podíl lomu pohybuje v rozmezí několika hodin po rozbití sestavy 40 % až 50 %. Při použití kadmiem pokovených dílů speciálního výrobku dochází k hromadnému lomu způsobenému praskáním, což vyřešilo klíčový národní problém a byl formulován přísný dehydrogenační proces. Kromě toho existují některé vodíkové křehnutí, které nevykazují jev opožděného lomu, například: galvanické pokovování závěsů (ocelový drát, měděný drát) v důsledku mnohonásobného galvanického pokovování a moření je pronikání vodíku závažnější a při používání se často objevuje přehyb, což vede k křehkému lomu; trn brokovnice po několikanásobném chromování spadl na zem a zlomil se; některé kalené díly (vysoké vnitřní napětí) při moření praskají. Tyto díly jsou silně hydrogenovány a bez vnějšího napětí praskají, takže je již nelze použít k obnovení původní houževnatosti dehydrogenací.

Čím vyšší je pevnost materiálu, tím větší je citlivost na vodíkové křehnutí. Toto je základní koncept, který si musí technici povrchových úprav vyjasnit při sestavování specifikací procesu galvanického pokovování. Oceli s pevností v tahu σb > 105 kg/mm2 požadovanou mezinárodními normami by měly být podrobeny předběžnému pokovování namáhání a následnému dehydrogenačnímu zpracování. Francouzský letecký průmysl vyžaduje odpovídající dehydrogenační zpracování pro ocelové díly s mezí kluzu σs > 90 kg/mm2.

Vzhledem k dobré shodě mezi pevností a tvrdostí oceli je intuitivnější a pohodlnější posuzovat citlivost materiálu na vodíkové křehnutí podle tvrdosti než podle pevnosti. Dokonalý výkres a obráběcí proces by měly být označeny tvrdostí oceli. Při galvanickém pokovování jsme zjistili, že tvrdost oceli kolem HRC38 začíná vykazovat riziko lomu v důsledku vodíkového křehnutí. U dílů s tvrdostí vyšší než HRC43 je třeba po pokovování zvážit dehydrogenaci. Pokud je tvrdost kolem HRC60, musí být dehydrogenace provedena ihned po povrchové úpravě, jinak ocelové díly praskají během několika hodin.